HOŘKÁ Ludmila [ Osobnost ]
Vlastním jménem Marie Šindelářová,
spisovatelka, národopisná pracovnice,
narozena 26.4.1892 ve Dvořisku (okr. Opava), zemřela 6.10.1966 v Opavě.
Její otec měl malou hospůdku na Dvořisku u Štítiny. Vychodila obecnou školu ve Štítině a potom musela pomáhat otci v hospodě, kterou později převzala, když se provdala.
Patří k těm spisovatelů, jejichž cesta k literatuře byla složitá.. Nedostalo se jí odpovídajícího vzdělání, byla příliš spjata svým životem s Hlučínskem. Brzy byla spoutána povinnostmi vůči rodině, nejdříve po smrti matky, potom sama jako hospodyně a matka dětí. Neměla podmínky pro rozvoj svých přirozených schopností. Její situace se poněkud zlepšila až po první světové válce. Přišla do styku s opavským kulturním životem, začala spolupracovat s časopisy Náš domov a Moravec. Byla také zaujata národopisnou činností. Její orientace na čes.kulturní život nebyla na Hlučínsku přijímána příznivě, projevila se nepřátelskými postoji k ní koncem třicátých let. Hořká v té době pobývala krátce v Prostějově, domů se vrátila až po zklidnění poměrů.
Silně byla zasažena událostmi druhé svět. války. Po 1945 se vrátila k národopisné činnosti, po únoru 1948 se literárně odmlčela, publikovat začala až koncem padesátých let. Znala velmi dobře lidové tradice i život hlučínského lidu.
Už ve dvacátých letech tiskla svoje verše a prózy časopisecky. Avšak až 1943 vyšla její knižní prvotina. V románové kronice Doma se vrátila do svého dětství, vypravuje o událostech, které ovlivnily její život. Vedle autobiografických prvků včlenila do svého vyprávění řadu dobových událostí. Ve stejném duchu se nese i další její dílo Řeka a své vyprávění dovršuje románovou kronikou Dolina. Podala tak nejen obraz vlastního života, ale i hist. proměn, jimiž prošlo Hlučínsko od počátku našeho století až do závěru 2. světové války .
Vyprávěčský talent se nejsilněji projevil v její novelistice. V baladicky pojatém příběhu Bejatka soustředila pozornost k osudu ženy, k tragice jejího údělu. Na nevelké ploše novely obsáhla nejen jeden lidský osud, ale ukázala, jak je člověk vystavěn konfliktům moderní doby. Podobně byla orientována i její další povídková a novelistická tvorba. Soustředila se k charakteristice osobitých postav, k jejich osobitému myšlení i morálce (Hanysové). Hořká prokázala schopnost vcítit se do životního údělu prostých žen, jak to dokazuje postava Veruny z Mezivodek.
V knize Bílé punčochy v retrospektivním pohledu podala svědectví o útrapách, jimiž procházeli prostí lidé na Hlučínsku v době druhé světové války.
Prozaické dílo H. vychází ze dvou historických situací, z bolestných zkušeností, které člověku přinesly obě světové války, a z nedlouhého času mírových let. Hlučínsko bylo vždy jejím základním tematickým zdrojem. Vyprávěčský talent Hořké se kultivoval v důvěrném styku s lidovou slovesností, později poznáváním realistické tradice čes. prózy. Bývá právem nazývána spisovatelkou hlučínského lidu.
